Dominik je herec tělem i duší. Jak sám říká, na prvních představeních byl tak malý, že si je ani nepamatuje. Po studiu činohry se stal kmenovým členem Divadla na Vinohradech. Znát ho ale můžete i z představení Národního divadla v Brně nebo z Husy na provázku. Při své práci potřebuje být vidět, a proto je pro něj přirozené oblékat se tak, aby vystoupil z řady. Zeptali jsme se ho na jeho vztah k módě, oblekům i na jeho první MTM.

 

 

Chtěl jsi být odmalička hercem?

Jako děti jsme chtěly dělat různá povolání. Popeláře, abychom se mohly vozit v autě. Kuchaře, abychom mohly všechno sníst. Já jsem chtěl chodit do práce v obleku, s kloboukem a kufříkem. A to se mi povedlo tak z poloviny. V obleku je totiž dost nepohodlné zkoušet, protože se u toho třeba válíš po zemi. Ale zase si to vynahrazuju, když mám volno nebo na premiérách. Když můžu, tak chodím pěkně oblékaný. Vlastně sako je součástí mého šatníku odmalička.

 

 

A měl jsi konkrétní představu práce, do které bys chodil v obleku?

Ne, neměl. A vlastně si teď uvědomuju, že bych možná takovou práci ani nezvládnul. Nevydržel bych mít zaměstnání, ve kterém by byl sice oblek podmínkou, ale kde bych třeba musel sedět celé dny v kanceláři. Potřebuju pořád potkávat nové lidi, čelit novým výzvám – a to mi divadlo dovoluje.

 

 

Potřebuješ ke své práci oblek?

V divadle a u filmu na to máme lidi – návrháře a kostyméry, kteří nám nechávají šít kostýmy na míru. A potom také rozhodují o tom, co budeme na jevišti nebo před kamerou nosit. Ale moje práce nekončí ve chvíli, kdy spadne opona nebo se vypnou kamery. Je to i o tom, že chodím na různé premiéry a doprovodné akce, kde je ten oblek nezbytností.

Já se takhle oblékám kvůli tomu, abych byl připravený jít do divadla. Ať už sám hraju, nebo se jdu podívat na kolegy, tak mám sako vždycky na sobě.

 

 

Sleduješ nějaké trendy? Nebo jak jsi došel k tomu, že tu sedíš zrovna v takovém obleku?

Trendy sleduju. Odmalička jsem byl vedený k tomu, abych rozeznal, jaké kousky oblečení k sobě ladí. Ale tuhle malou revoltu, oblek v kontrastních barvách, jsem si vybral sám. Mým povoláním je být vidět – a jedním z důvodů, proč jsem si tenhle oblek pořídil, je, že chci na první pohled tak trochu vystoupit z řady.

A to mám ještě jeden oblek, který je mnohem výraznější. Když se v něm procházím po městě, tak se lidé doopravdy otáčejí. (oblek je šedo-růžový – pozn. autora)

 

 

Kdy sis pořídil první oblek?

Asi do tanečních? Ne, dělám si srandu. Odmalička jsem se pohyboval v divadle, takže jsem už jako dítě chodil oblékaný tak, abych mohl jít do Národního. Takže na svůj první oblek si vlastně ani nepamatuju.

 

 

To chápu. Ale první oblek na míru si pamatuješ, ne?

První oblek na míru byl z showroomu Manemo. Bylo to k příležitosti svatby mých rodičů. Společně s tátou jsme si nechali ušít skoro stejné obleky, lišily se jen v pár detailech – aby bylo poznat, kdo se vlastně žení.

Nechtěl jsem, aby ten oblek byl jen na jedno použití. Abych ho po svatbě uklidil do skříně a pak jen vzpomínal, jaké to v něm bylo. Takže jsem si ho nechal udělat tak, abych ho potom mohl nosit i v běžné dny. Od této chvíle jsem si pořídil už několik dalších obleků šitých na míru.

 

 

A jak to celé probíhalo? Věděl jsi, co tě bude čekat?

No, já jsem si sem původně šel koupit kabát a vestičku, protože jsem to viděl na facebooku. Vypadaly jako z nějakého anglického filmu a moc se mi líbily. Pak jsem zjistil, že tu šijou obleky na míru. Říkali jsme si s tátou, že k té svatbě by se takové obleky hodily. A tak jsme si tu dohodli schůzku.

Na schůzce jsme si vybrali látky, střih, všechny detaily jako sklon kapsičky, počet knoflíků apod. Za měsíc jsme přišli na fitting. V ten moment se ladí už jen detaily (třeba jestli jsi za tu dobu trochu nepřibral, a není tak potřeba oblek trochu poupravit). Potom už jsme jen vyrazili na svatbu.

 

 

Máš ke svým oblekům na míru jiný vztah než k těm ostatním?

Rozhodně obleky na míru nenosím tak často. V šatníku mají speciální místo a jsou vždycky připravené na slavnostnější událost.